ISO 12647-7:2007

Norma ISO 12647-7 již několik let pomáhá tiskárnám v identifikaci, zda dodaný digitální nátisk je korektní a zda jej tedy mohou přijmout jako barevně závaznou předlohu tisku. Bez ověřovacího štítku nepronikne do tiskárny ani myš :o) Tato ISO norma se zaměřuje na postupy ověření shody aktuálního výtisku z digitálního nátisku se zvolenou barevnou referencí – výběr reference se zde neřeší, to je otázka druhu tiskové produkce a materiálu. Co vše se v ISO normě skrývá?

Nátiskovací materiál

ISO norma specifikuje, jaký barevný nádech má mít nepotištěný materiál, tedy to, co vybalíte jako archy z krabice nebo odvinete z role. Na přesné barevnosti úplně nezáleží, protože cílový barevný nádech papíru se stejně bude simulovat malým nánosem barev. Avšak je nutno nátiskovací materiál zhotovit tak, aby jeho nádech nebránil žádné simulaci např. lesklé křídy, která je velmi bílá. Proto, jak si všimnete, norma požaduje, aby koordináta L byla vždy rovna nebo větší než hodnota 95: Tmavší papíry se nasimulují snadno, ale toto je hranice pro bílé materiály typu KL/KM. Je vidět, že jsou specifikovány tři typy nátikovacích papíru, které se liší v lesku, ale nikoliv v nádechu. Dnes se nejčastěji používají „proofovací“ substráty typu 2, tedy semi-matt, resp. semi-gloss.

Pozor, nátiskovací materiály by neměly obsahovat optické zjasňovače (OBA), které ovlivňují vnímání barevnosti nátisku. I když tiskové materiály KL/KM tyto zjasňovače v praxi ve velké míře obsahují, nátisk je etalon barevnosti a neměl by být náchylný na změny vnímání barev díky těmto příměsím.

Kontrola shody barevnosti

Korektní barevnost nátisku je kontrolována změření verifikační škály, která musí být vytištěna ve shodné barevné referenci (např. Fogra39L) a typu převodu reprodukce (např. absolutní kolorimetrická) jako vlastní nátiskovaná data. Měření je spektrálního typu, barvy na verifikační škále jsou změřeny jako CIE Lab koordináty a jsou vypočítány chyby ΔE a ΔH. Pro určení aktuální přesnosti simulace cílové barevné reference musí být splněny následující podmínky:

1. ΔE primárních barev CMYK v plném tónu musí být  ≤ 5
2. ΔH primárních barev CMYK musí být  ≤ 2,5 (příspěvek ΔH změny odstínu barvy k celkové chybě ΔE nesmí být větší než uvedená mez)
3. shodná barva (neutrální šedé pole) vytištěná v devíti různých místech, rovnoměrně rozmístěných po formátu nátisku, se nesmí lišit o více než 0,5 v každé souřadnici, a nesmí se lišit o více než ΔE = 2 mezi průměrnou hodnotu a libovolným jiným místem (uniformita tisku)
4. změna barevnosti primárních barev procesem zasychání musí být ΔE ≤ 1,5 v průběhu prvních 24 hodin
5. stálost na světle musí být lepší než ΔE ≤ 1,5 (podle specifikace v ISO 12040)
6. odchylka TVI křivky naměřená na škále CMYK digitálního nátisku se nesmí lišit o více než 5 % ve středních tónech od křivky definované ve zvolené referenci
7. hodnoty naměření na verifikační škále nesmí překračovat tolerance uvedené v tabulce:

Pozor, né všechna ustanovení kontroly barevnosti dat lze provádět v praxi (a některé další „nepraktická“ omezení si popíšeme dále). Nelze měřit zasychání v čase, změna barevnosti na světle ani uniformitu tisku šedé škály ani tisk „mimogamutových“ barev dle ISO 12642. Dále se běžně neprovádí ani kontrola na otěr, ani vizuální kontrola kvality reprodukce barevného přechod. Musíme si vystačit s verifikační škálou a s parametry, které jsou k ní vztaženy.

Verifikační škála

Každý digitální nátisk musí být opatřen kontrolní verifikační škálou (ve formátu CMYK dat), která je reprodukována stejným způsobem jako vlastní data. Pro snadné porovnání s barevnou referencí jsou CMYK data verifikační škály vybrána z definice kompletního barevného prosotoru popsaného v ISO 12642-2. Výběr polí je následující:

a) plná pole primárních a sekundárních barev C, M, Y, R, G, B (6 polí);

b) škála středních tónů a stínů primárních a sekundárních barev C, M, Y, R, G, B (12 polí);

c) šedá škála včetně plného pole primární barvy K (6 polí);

d) šedá škála skládaná z primárních barev C, M, Y, které replikují stejný odstín jako škála barev K při standardní vybarvenosti, jde o pole neutrální balancované šedé neboli „grey balance“ (6 polí);

e) výběr z kritických barev jako jsou pleťové barvy, hnědé, lilek, nebo fialová (15 polí);

f) simulace nádechu tiskového materiálu v produkčním tisku (1 pole).

Pozor, výčet polí dokonale platí pro starší, byť stále používanou škálu Fogra/Ugra MeadieWedge 2.0 (obsahuje 45 polí). Existuje a v novějších verzích ripů digitálního nátisku se používá rozšířená škála Fogra/Ugra MediaWedge 3.0, které definuje další pole, zejména v oblasti škály ve světlech a čtvrttónech primárních a sekundárních barev (odrážka b), takže celkový počet polí se rozšířil na 72. Pro verifikaci je to přísnější, protože se vyhodnocuje více polí a zejména průměrné chyby ΔE jsou tímto počtem hodně dotčeny.

Další parametry

Digitální nátisk, který má splnit kritéria normy ISO 12647-7, si musí poradit z mnoha dalšími „záludnostmi“, než je shoda s vybranou barevnou referencí.

Reprodukce přechodů (vinět) je postavena na vizuálním hodnocení, kdy v přechodu barev nesmí být viditelný žádný nehomogenní krok nebo jiné porušení linearity. Vše musí být „hladké“ a plynulé.

Je to sice s podivem, ale i digitální nátisk musí splnit kritéria přesnosti pasování. Musíme si však uvědomit, že kromě inkoustových nátiskovacích systémů (např. Epson) se používají i systémy, kde se výtažky na sebe skládají (např. Kodak Approval). Proto norma uvádí, že registrace nesmí být horší než 50 mikrometrů, tedy 0,05 milimetru (je to přísnější než u „ofsetové“ ISO normy).

Další parametr má souvislost buď s vlastním rozlišením tiskové hlavy, nebo s adjustací výkonu laseru – jde o reprodukci malých velikostí textu, negativů a linek. Pozitivní text v jednom plátu, typu non-serif (bezpatkový), musí být kvalitně reprodukovaný do velikosti 2 body; negativní text pak do hodnoty 8 bodů a negativní linka do velikosti 2 body.   

Opakovatelnost produkce digitální nátisku je poměrně důležitá vlastnost pro praktické aplikace. ISO norma specifikuje, že změna barevnosti primárních či sekundárních barev v plném tónu (měřeno na shodném místě) nesmí překročit ΔE = 1,5.

Uniformita reprodukce nátisku se měří na formátech, které vyplní maximální tiskovou plochu některou z barev neutrální šedé:

a) C: 65 %, M: 50 %, Y: 50 %, K: 50 %;

b) C: 40 %, M: 30 %, Y: 30 %, K: 30 %;

c) C: 20 %, M: 15 %, Y: 15 %, K: 15 %.

A jak je uvedeno výše, akceptovatelná tolerance měření z 9 míst se musí vejít do rozdílu 0,5 v každé ose Lab.

A nakonec trvanlivost. Digitální nátisk musí být natolik mechanicky odolný, aby při běžných manipulacích a převozech nedošlo k změně barevnosti díky otěru vrstvy pigmentu. K tomuto testu slouží jednoduchý přípravek, postavený na zkoumání změny nátisku po otěru gumovou plochou.